Vixey.cz

Naše Vixey

Jak jsem k Vixey přišel:

Vixey se stejně jako tisíce jí podobných narodila na kožešinové farmě, kde měla v malé kleci bez jakýchkoliv radostí prožít celý svůj život. Žila by na drátěném roštu s bolestivými tlapkami, trpěla by nedostatkem pohybu a strádala pod tíhou zcela nevhodných podmínek farmy, které by ji bránily v jakékoliv přirozené činnosti. Nakonec by v době svého dospívání, v pouhých sedmi měsících, skončila svůj život nedůstojně v rukou chovatele, popravena elektrickým proudem a následně stažena z kůže. Těžko říci, kde by její krásná kožešina skončila. Zda by ji teď nosila nějaká bohatá panička kolem krku nebo zda by třeba zdobila lemy zimní bundy či bot. Naštěstí k tomu ale v jejím případě nedošlo a ani nikdy nedojde, protože jako jedna z mála dostala šanci žít v milujícím domově.

Vraťme se ale nejprve na začátek, kdy se mi nápad na tuto trochu netradiční adopci zrodil v hlavě. Mým cílem a současně i velkým snem bylo již od samého začátku vykoupení alespoň jedné bezbranné liščí dušičky z těchto otřesných podmínek panujících na farmách a tím ji zachránit před životem plného utrpení a krutou smrtí na jeho konci. Při procházení fotografií i videí zachycujících podmínky, v nichž tam zvířata žijí, mě totiž pokaždé bolelo u srdce. A i když nebylo v mých sílách pomoci všem, já zkrátka cítil za svou povinnost, abych se pokusil změnit život k lepšímu alespoň jedné z nich. Tento cíl mě hnal kupředu a dával mi sílu dotáhnout to až do konce. Stal jsem se tím dokonce tak posedlý, že jsem už půl roku dopředu vše důkladně plánoval a chystal si potřebné věci. Přiznám se, že jsem se nemohl dočkat, až se k nám tento nový člen domácnosti dostane. Bylo nicméně nutné počkat si na jaro, protože jsem chtěl lišku od mláděte, aby si na mě co nejvíce zvykla. Musím ale uznat, že ten dlouhý čas byl pro mne někdy opravdu k nevydržení.

Přestože mi bylo vcelku jedno, jakou lištičku se mi podaří zachránit, od počátku jsem toužil po lišce zlaté. Právě její slušivé zbarvení bylo totiž nejvíce podobné tomu, které vídáme u lišek divokých, což jsem považoval rovněž za ideální ohledně budoucích aktivit v rámci projektu. Netušil jsem však, jak obtížné vůbec bude nějakou lišku získat. Sehnat takové zvíře od chovatele z farmy, který vám jej bude ochoten prodat, se totiž ukázalo jako nadlidský úkon. Obvolal jsem tehdy snad všechny farmy, o kterých jsem věděl, že se na nich chovají lišky, ale nikde jsem zkrátka nepochodil. Není divu, většina těchto chovatelů se příliš svým koníčkem nechlubí. A i když jsem z pochopitelných důvodu nikdy neuváděl skutečný důvod, proč vlastně lišku chci, raději mě z obav vždy rovnou odmítli s tím, že lišky nejsou na prodej.

Když přišlo očekávané jaro a liškám se začala rodit první mláďata, naskytla se mi z nenadání příležitost ujmout se jednoho z liščat, která vynorovali myslivci. Jeden z nich se jich ujal, doma je odchovával na láhvi a předběžně je nabízel k prodeji. A jelikož se mi dosud nepodařilo dohodnout s žádným chovatelem, usoudil jsem, že ujmout se i takové lišky by mohl být dobrý skutek. Kdo ví, kde by totiž následně skončila. Myslivci takové lišky právě často užívají pro výcvik psů v umělých norách, což je ostatně další věc, které se projekt Vixey věnuje. Po dlouhých úvahách jsem si tedy jedno rezervoval, byť bych stejně radši pomohl nějaké lišce z farmy. Ale tehdy už jsem ani nedoufal, že by se mi takovou podařilo sehnat. Jenže ani tentokrát to nevyšlo. Vinou nezodpovědnosti dotyčného člověka totiž bohužel došlo ještě dříve, než jsem si vůbec lištičku mohl převzít, na nejhorší, a když se k ještě slepým liščatům v nestřeženém okamžiku dostal jeho pes, tragédie byla na světě. A tak mi nezbylo nic jiného, než se dál pokoušet o štěstí. S poslední nadějí jsem se obrátil na Svaz českých chovatelů.

Teprve až díky této organizaci se mi podařilo získat kontakt na mně dosud neznámou farmu, jejíž majitel byl narozdíl od ostatních mnohem přístupnější a nebyl problém se s ním rozumně domluvit. Po několika telefonátech a nejednom odrazování, že liška prý nejde ochočit, jsme se dohodli na prodeji a já za ním ještě tentýž týden jel. Mé požadavky byly skromné - chtěl jsem samičku, pokud možno zlatou lišku, a co nejmenší, aby si na mě lépe zvykla. Pan chovatel mě ujistil, že to není problém a že již má čtyřtýdenní liščata.

Když jsem dorazil po náročné cestě na místo předání a ve smluvenou hodinu s obavami zazvonil u dveří domu pana chovatele, uvítala mě jeho žena. Po krátké vzájemné rozmluvě, při níž působila velmi mile, dorazil domů i pan domácí, tou dobou právě se vracející z farmy. Chvilku vyzvídal, kdo jsem a co s liškou budu dělat, a nakonec vytáhl z kapsy malé lišče. To jsem se hodně divil, protože lištička mohla mít maximálně tak jeden týden a ne čtyři, jak jsem pochopil z předešlé dohody. Byl jsem sice připravený na to, že budu ještě dokrmovat, ale ne takhle malé liščí mimino. Trochu mě tím zaskočil, nicméně neodradil.

Zatímco malou lištičku držel v ruce, paní domácí se rozplývala nad její roztomilostí, což působilo trochu paradoxně, uvážím-li, co s liškami jinak dělají. Dle jejích slov ještě nikdy neměla možnost si pohladit takto malé lišče, což je vcelku pochopitelné, protože na farmách se na takto malá liščata nesahá, aby je matka neodvrhla. Krátce nato mi ji předali. A tak jsem poprvé držel v ruce Vixey - malou, chlupatou, slepou a zcela bezbrannou kuličku, která mi oddaně ležela ve dlani. Byla tak malá, že jsem se ji bál i pohladit. Srst měla ještě celou šedivou, jen koneček ocásku jí zdobila bílá špička. Déle jsem se raději již nezdržoval. Za cenu 1500 Kč, kterou jsem zaplatil za její život, jsem si ji opatrně odnášel k autu. S rozloučením jsem nasedl do vozu, uložil ji do měkce vystlané krabice a s úlevou se vydal na dlouhou zpáteční cestu. Teď už jsem věděl, že ty měsíce pracných příprav a desítky ne zrovna příjemných telefonátů stály za to.

Vixey včera a dnes:

Počínaje 25. dubnem roku 2009, kdy jsem si Vixey přivezl jako mrně domů, se o ni s maximální péči starám, jako by byla moje vlastní dítě. A že to nebylo pokaždé vůbec snadné. V prvních dvou týdnech jsem ji musel pravidelně krmit každé dvě hodiny štěněčím mlékem, a to jak ve dne, tak i v noci. Moc jsem toho tedy nenaspal a musel jsem si vzít dovolenou. Po každém krmení jí rovněž bylo nutné masírovat bříško, aby se vyprázdnila, což taky ne vždy šlo zrovna hladce. Když už pak trochu povyrostla a začala přijímat i pevnou stravu, bylo to již podstatně snazší. Přesto těch bezesných nocí dnes ale nelituji. Díky tomuto vynaloženému úsilí z ní vyrostla neskutečně krásná liščí slečna, která je zvyklá na kontakt s lidmi. Dávno je pryč doba, kdy se jako malá chlupatá kulička vešla do dlaně - dnes je z ní pořádný kus lišky a já jsem na ni patřičně hrdý.

Co možná o Vixey nevíte, je to, že je rozená moravačka, neboť se narodila právě na Moravě, a to sotva několik kilometrů od naší druhé největší metropole. Přesné datum narození bohužel neznám a už se mi ho zpětně nepodařilo zjistit, tak jsme jí ho stanovil na 20. dubna, kdy slavíme její narozeniny. Jednou ze zajímavostí je také to, že má mezi svými předky rovněž lišky stříbrné, což se do jisté míry odráží v jejím poněkud nezvyklém zbarvení, zejména pak ve spodní části těla, kde převládá narozdíl od běžné bílé tmavě šedá barva. Co se týče jejího cizojazyčně znějícího jména, tak jej Vixey dostala podle jedné z hlavních postav amerického animovaného filmu o liškách, který přirozeně patří k mým nejoblíbenějším. Pro ty z vás, co snad nevědí, vyslovuje se "Vixi".

V současné době Vixey váží kolem 6 kg a její huňatá oháňka měří necelých 50 cm. Z jídla má nejraději kuřecí prsní řízek, nejlépe syrový. Nepohrdne ale ani pečeným stehýnkem či syrovým vajíčkem. K jídlu běžně dostává kočičí stravu v kapsičkách. Samozřejmě jí zachutnala ta nejdražší značka. V průměru sní denně asi šest takových kapsiček. Z jejích nejoblíbenějších činností pak stojí za zmínku kradení čehokoliv, co se jí zrovna zalíbí, například útěrky, ponožky, ale i mobilní telefony a podobně, přičemž běda tomu, kdo se jí to pokusí vzít. To pak vřeští jako pavián a jediná účinná obrana je voda v rozprašovači. Zapomenout bych taky neměl na její způsob vítání návštěv, kdy je schopna počůrat vše ve svém dosahu. Ale jinak je velmi čistotná a poctivě chodí jako pravá vychovaná dáma na kočičí toaletu. Z hraček má nejraději malou šedivou myšku, s níž si často "povídá", pokud se tedy tyto její legrační zvukové projevy dají tak nazvat.

Z věcí, které naopak ráda nemá, lze jmenovat například koupání. Koupal jsem ji sice jen třikrát, když byla ještě menší, a dokud to nebude nevyhnutelnou nutností, rozhodně to už vícekrát opakovat nebudu. Některé škrábance se mi hojily opravdu dlouho. K velké neoblibě se u ní také těší jakákoliv nutná péče, jako je vyčesávání nebo zkracování drápků. Nikdy se to neobejde bez dlouhého přemlouvání. Naopak návštěvy u veterináře během pravidelných očkování zvládá kupodivu bravurně, což je co říci, protože ani našeho psa i kočku většinou do ordinace dostat nemůžeme. Vixey je to ovšem vcelku jedno a moc těžkou hlavu si z toho popravdě nedělá. Pokaždé si v klidu lehne na stůl a všechna ošetření statečně překoná.

Možná si někteří z vás teď říkáte, zda by jí nebylo lépe ve volné přírodě. I když je to pro lišky skutečně mnohem přirozenější prostředí, v případě Vixey je to poněkud komplikovanější. Je nutno si totiž uvědomit, že ona pochází z rodu lišek, které se již po celé generace chovají v zajetí. Pravděpodobně by tedy nepřežila. Díky desítkám let chovu v klecích tyto lišky přišly o podstatnou část svých vrozených dovedností, jež jsou pro jejich život v přírodě nezbytné. Nemluvě o tom, že Vixey konkrétně je od útlého věku v neustálém kontaktu s lidmi a její krotkost by se jí tudíž mohla snadno stát osudnou. V jistém ohledu o ní dokonce již nelze ani mluvit jako o klasické divoké lišce obecné. Ona je takzvaně liška zlatá, což je zvláštní plemeno vyšlechtěné právě pro potřeby kožešinového průmyslu. Nejviditelnější rozdíl je v její stavbě srsti, která je hustější a celkově kvalitnější. Rozdíly oproti lišce divoké jsou zde patrné i ve zbarvení. Ve všech směrech by proto byla v nevýhodě, jež by jí přežití značně komplikovala. Nehledě na to, že bych jí tím zrovna dvakrát nepomohl. I kdyby se o sebe dokázala sama postarat a byla si schopna najít dostatek potravy, dříve či později by ji stejně odstřelil nějaký myslivec, kterých je v našich zeměpisných šířkách bohužel až nehezky moc. Není náhodou, že se většina lišek u nás díky značnému úsilí našich nimrodů nedožije ani dospělosti. Proto si myslím, že v podmínkách, v jakých Vixey žije dnes, jí je daleko lépe. Však má také tu nejlepší péči, jakou ji jen mohu nabídnout, což ona dokáže ocenit zejména svou milou přítulností.

Na závěr bych rád řekl, že této adopce rozhodně nelituji. Pokaždé, když sleduji její neskutečnou hravost a zvídavou povahu, její každodenní dovádění, radosti a lumpárny, neumím si vůbec představit, jak by jen mohla žít ve farmové kleci, kde by nic z toho nepoznala. Jsem skutečně vděčný za to, že jí mohu nabídnout mnohem lepší život, než pro jaký byla původně předurčena. Život, v němž je šťastná a spokojená, o čemž mimo jiné svědčí fotografie i videa ve zdejší galerii. Máte-li tedy zájem, můžete se sami přesvědčit a podívat se na to, jak si u nás žije. Pěvně doufám, že Vixey prožije krásný dlouhý život, protože si to bezpochyby zaslouží. Je to zvláštní, ale ona nejspíš moc dobře ví, co životem u nás získala. Jako by tušila, jakému utrpení a hrůzám unikla. Kéž by takových bylo víc.