Vixey.cz

Kožešinové farmy

Úvodem:

Kožešiny vždy představovaly nedílnou součást lidského života snad už od samého počátku a jejich významný přínos během tisíciletého vývoje společnosti nelze popřít. Bez kožešin, které se pro svou cennost často stávaly tou nejcennější komoditou, by se pravděpodobně nikdy nemohlo lidstvo vyvinout do takové podoby, jakou známe dnes. Doba však pokročila a dnešní výrobní postupy nabízejí materiály mnohem kvalitnější a praktičtější. Je tedy s podivem, že i v této době je kožešinový průmysl vcelku lukrativním odvětvím a že stále nachází své věrné příznivce.

Neodmyslitelnou součástí dnešního kožešinového průmyslu jsou takzvané kožešinové farmy, z nichž pochází více než tři čtvrtiny zpracovaných kožešin. Na těchto farmách se chová celá řada zvířat jen za jediným účelem, a tím je jejich pozdější stažení z kůže. Ne však již kvůli nezbytnému odění člověka, ale pro pouhé módní zájmy. Z kožešin se stal jakýsi estetický doplněk, za který zvířata platí daní tou nejvyšší - vlastním životem. Ročně je odhadem takto chováno a zcela zbytečně zabito více než 75 miliónů zvířat po celém světě. Připočteme-li k tomu ještě lov ve volné přírodě a odchyt do pastí, jde již o neuvěřitelných 90 miliónů. Skutečné číslo je však pravděpodobně mnohem vyšší, neboť ne vše je řádně evidováno.

Trocha historie:

Aby člověk přežil tuhé zimy v dobách, kdy prakticky scházely všechny dnes zcela běžné vymoženosti moderní doby, byly kožešiny nepostradatelné. Není náhodou, že právě kožešiny jsou označovány za nejstarší oděv člověka. Většinou pocházely ze zvířat ulovených ve volné přírodě, jež mimo jiné lidem zajišťovala také nezbytný přísun potravy. Teprve s příchodem domestikace některých druhů se začaly kožešiny získávat cíleně jako vedlejší produkt zemědělství a později se z toho vyvinulo i samostatné odvětví v oboru chovatelství, které do své činnosti zahrnuje i zvířata nedomestikovaná. V současné době již drtivá většina vyprodukovaných kožešin nepochází z odlovené zvěře, nýbrž právě z umělých odchovů vzniklých za tímto jediným účelem. Tato chovatelská zařízen souhrnně označujeme jako kožešinové farmy.

Přesnou historii vzniku farmových chovů tzv. kožešinových zvířat dnes lze už jen těžko stanovit, nicméně první pokusy o chov pocházejí pravděpodobně z amerického kontinentu. Tam se za účelem produkce kožešin začal odchytávat a následně i v zajetí chovat norek americký. Na území České republiky se počátky kožešinových farem datují do 19. století. Jejich první větší rozvoj však proběhl až za dob první republiky, tedy konkrétněji v období 30. let 20. století, kdy se kožešiny a kožešinové doplňky staly velice populární a žádané, zejména u majetnějších lidí. Tehdy byly dovezeny první stříbrné lišky a později se chovy rozšířily i o norky, mývaly, skunky a nutrie. Kožešiny se staly jedním z mnoha symbolů bohatství a prosperity. To se také podepsalo na vzestupu kožešinového průmyslu, který svým způsobem trval až do začátku druhé světové války.

Ve válečném období odbyt kožešinových výrobků částečně poklesl díky celosvětové krizi způsobené válkou, což rovněž zapříčinilo menší úpadek jednotlivých chovů a v řadě případů i jejich následný zánik. Mírné oživení této chovatelské činnosti přichází až s koncem války, ovšem ten nejvýznamnější rozvoj teprve následuje s nástupem socialismu. V této době vznikají pod správou mnoha státních zemědělských družstev největší farmy, soustředěné především na chov norků a lišek. Koncem 60. let se dokonce Československo zařazuje na 17. místo v žebříčku celosvětových producentů a je tedy možné o této době mluvit jako o vrcholu českého chovatelství tzv. kožešinových zvířat.

Po roce 1989 vlivem významných změn v politické situaci Československa mnoho družstevních farem zaniká či přechází do soukromého vlastnictví. Vznikají sice i nové farmy, nicméně se již jedná většinou o menší soukromé chovy. V posledních letech zažívá česká kožešinová výroba úpadek. I přesto zde však stále funguje několik větších a několik menších farem. V řadě případů jsou tato chovatelská zařízení ve vlastnictví zahraničních investorů ze zemí, kde byl již chov tzv. kožešinových zvířat zcela zakázán.

Ke dni 31.12.2009 je v České republice celkem registrováno 17 kožešinových chovů. Odhadem je v nich dohromady chováno přes 20 000 zvířat. Jedná se především o norky a dva druhy lišek - lišku obecnou a lišku polární, každá v několika barevných variacích. Dále se jedná o činčily a v menší míře i o fretky. Údaje vycházejí ze šetření o. s. Svoboda zvířat a z informací od Státní veterinární správy ČR.

Život na farmě:

Život ve farmových chovech pro zvířata znamená především velké utrpení, jelikož zde nejsou ani zdaleka naplňovány jejich etologické potřeby. Tyto chovy jsou totiž budovány a provozovány tak, aby byla výroba kožešin pokud možno co nejlevnější a nenáročná na údržbu. Zvířata díky tomu zažívají nepředstavitelná muka, neboť podmínky farem jsou pro ně zcela nepřirozené a odpírají jim veškeré životní potřeby. To vše se negativně odráží nejen na jejich zdravotním stavu, ale rovněž v jejich chování, které často vede ke stereotypii a sebepoškozování. U lišek dokonce i k infanticidě, což je požírání vlastních mláďat.

Zvířata jsou na farmách chována v uzavřených či krytých provozech, které utváří systém malých drátěných klecí či klecí vyrobených z pletiva a dřeva. Tyto chovné klece jsou navrženy vždy tak, aby byly pokud možno co nejvíce bezúdržbové. To znamená, že zcela postrádají jakékoliv vnitřní vybavení a jejich velikosti jsou značně nedostačující. Klece dokonce postrádají i pevné dno a místo něj je užíván drátěný rošt. Ten má dva důvody: zaprvé umožňuje propadávání výkalů mimo klec na zem a za druhé zabraňuje znečištění kožešiny zvířat a tím pádem i jejímu znehodnocení. Zvířatům však drátěný rošt způsobuje značné bolesti, protože na něm stráví celý svůj život. Příčinou některých vážných poranění bývá často i velmi špatný technický stav klecí. Jelikož zde schází prakticky jakákoliv veterinární péče, dochází tak k mnoha neléčeným poraněním, jako jsou otlaky, řezné rány, zlomeniny při zaklínění mezi dráty a podobně. Výjimkou nejsou ani různé tělesné abnormality.

Mluvíme-li o venkovních farmách, jedná se vždy o oplocený pozemek, na němž se nachází několik podlouhlých přístřešků s klecemi. Tímto nejrozšířenějším způsobem jsou chováni především norci a lišky. Rozměry klecí se liší dle druhu a počtu zvířat v nich chovaných. Norci jsou většinou rozmístěni po několika jedincích a plocha klece včetně budníku by se dle české vyhlášky měla pohybovat jen okolo 0,26 m² s výškou 45 cm. Naopak lišky se chovají převážně po jedné a vyhláška jim stanovuje životní prostor na pouhých 0,8 m² s výškou 70 cm. Ve strohých klecích bez jakéhokoliv úkrytu jsou lišky po celou dobu vystavovány okolním vlivům, větru i mrazu, což vede k řadě infekčních onemocnění. Je nutno si uvědomit, že lišky jsou zvířata žijící převážně v norách, a tudíž nepřítomnost bezpečného úkrytu je pro ně i značně stresující záležitost. Výjimku tvoří pouze klece určené pro březí samice, které jsou podobně jako klece pro norky opatřeny budníkem.

S těmito životními podmínkami se tato nedomestikovaná zvířata, ať už lišky či norci, jen velice těžko vyrovnávají. Nejenže jim klece způsobují značné fyzické strádání, ale rovněž jim zcela znemožňují jakkoliv se přirozeně projevovat, což je dohání ke značné úzkosti. Tu navíc umocňuje fakt, že tato zvířata mívají již od narození vrozený strach z lidí, takže jakákoliv manipulace s nimi, například během připouštění, v nich vzbuzuje doslova panickou hrůzu. Naprosto nevhodné podmínky chovu postrádající jakékoliv podněty k rozvoji i zábavě a nezodpovědné zacházení pak vedou k řadě zranění a poruch v chování, jako je například bezcílné pobíhání dokola či sebepoškozovaní. Není nic neobvyklého se na farmách setkat například s liškami bez ocasu či s vykousanou srstí. U norků zase vlivem malého prostoru dochází často ke zvýšené agresivitě a vzájemným bojům, končícím mnohdy vážnými poraněními či smrtí slabších jedinců.

Lišky a norci jsou zvířata velmi inteligentní, a jelikož jim podmínky farmového chovu neumožňují dělat cokoliv ze svých přirozených činností, značně trpí a strádají. Zatímco lišky ve volné přírodě žijí ve složitých sociálních skupinách a obývají různě velká teritoria, norci upřednostňují především samotářský život někde poblíž vodních toků. Právě voda je pro jejich spokojené žití nepostradatelnou součástí, neboť pro ně představuje neméně důležitý zdroj obživy. Se všemi těmito aspekty jsou však podmínky na farmách zcela v rozporu a nic z toho nenabízejí, což má samozřejmě na zvířata negativní vliv a vede je to k zoufalství.

Co se týče potravy, tak jsou ke krmení používány rozemleté jateční odpady smíchané s obilovinami. Tato kašovitá hmota může opravdu jen vzdáleně připomínat rozmanitou stravu, kterou zvířata konzumují běžně v přirozeném prostředí. O její vyváženosti ani nemluvě, tudíž zvířata často trpí průjmy a jinými zažívacími problémy. Strava je nejčastěji podávána na plechové desky upevněné zvenku ke kleci, takže je k ní přístup možný pouze přes mříž. V případě norků je obvykle umístěna přímo na mříž horní stěny klece. Jídlo se podává většinou jen jednou denně, a to aniž by se odstranily zbytky z předešlého dne. V létě tak snadno dochází k jeho kažení. Nejednou se stal případ, že se zvířata na farmě přiotrávila zkaženým jídlem a následně v dlouhých bolestech umírala. Nevhodná strava i celkový špatný zdravotní stav zvířat je pak rovněž příčinou šíření mnoha nemocí či střevních parazitů, v jejichž důsledku mnozí jedinci často trpí podvýživou.

Voda je zvířatům podávána manuálně nebo automaticky za pomoci hadicového rozvodu. Při rešerších na některých farmách v České republice bylo zjištěno, že mají zvířata vodu mnohdy značně znečištěnou a v zimních měsících zase zamrzlou. Díky tomu byla některá zvířata bez vody i celé dny. Dá se tedy očekávat, že k podobným zanedbáváním péče dochází i na farmách ostatních a jen završují už tak otřesné podmínky, v nichž zvířata musejí přežívat. Ostatně svědčí o tom i celá řada fotografií a videozáznamů pořízených právě v zahraničí.

Připouštění chovných jedinců na farmách probíhá nejčastěji začátkem roku. U lišek je to konkrétně v únoru a březnu. Většinou to probíhá tak, že je samec umístěn na několik dní k samici do klece, během nichž dojde ke spáření. Pro manipulaci s liškami se používají krční kleště. Nezřídka se tento cyklus opakuje třeba i vícekrát po sobě, aby se zajistila stoprocentní jistota, že k nakrytí skutečně došlo. Problém však nastává, když si obě zvířata nesednou, což je v takovýchto podmínkách nepřirozeného výběru partnerů vcelku očekávatelný jev. Nakonec si sice samec a samice na vzájemnou přítomnost zvyknou, ale mnohdy za cenu četných zranění, která si sami způsobí bojem o dominantní postavení.

Po narození vyrůstají mláďata s matkou v jedné kleci a jsou zcela ochuzena o jakékoliv aktivity, jež jim jsou v tomto věku přirozené. Jinak hravá a zvídavá povaha mláďat je zde značně omezena na malou a prázdnou klec. Jedinou zábavou jim mohou být vzájemné hrátky s matkou i mezi sebou, které ale stejně nemají příliš dlouhého trvaní. K odstavování mláďat totiž dochází poměrně brzy. U liščat je to mezi šestým až osmým týdnem po narození, což je věk, kdy ještě nejsou na osamostatnění úplně připravena. Nejinak je tomu i u ostatních zvířat. Stres z náhlého odloučení od matky a sourozenců navíc bývá často příčinou mnoha zdravotních a psychických potíží a v krajních případech může vyústit i v apatii a následný úhyn.

Usmrcování zvířat určených ke zkožkování probíhá po celý rok a ve většině případů se tak děje přímo na farmách. U norků se kožešinová zralost dostavuje v šesti měsících od narození a k jejich usmrcení se nejčastěji používá plynová komora. U lišek kožkování probíhá během listopadu a prosince, kdy dosahují věku pouhých sedmi měsíců. Toto období je zvoleno z důvodu, že již lišky přelínaly na zimní, tedy kvalitnější srst, která je samozřejmě ceněna nejvíce. K jejich usmrcování se používá elektrického proudu, kdy je jedna elektroda zvířeti zasunuta do konečníku a druhá do tlamy.

Dopady na životní prostředí:

Problémy kožešinového průmyslu nespočívají jen v týrání zvířat žijících v nelidských podmínkách na farmách, v jejich zabíjení či v morálních a etických aspektech celé věci. Neméně důležitým problémem tohoto průmyslu je rovněž jeho dopad na životní prostředí. Značné znečišťování okolního prostředí prakticky probíhá po celý cyklus kožešinové výroby, počínaje samotným chovem zvířat, přes jejich kožkování až po následné zpracovávání stažených kůží v kožešnických závodech.

Během chovu zvířat na farmách vzniká především obrovské množství výkalů a moči, které se zde okamžitě vsakují do půdy a znečišťují podzemní vody. Tak silná koncentrace na jednom místě může půdu na dlouhé roky zcela znehodnotit. Zvířata rovněž produkují značné množství bioplynů a zápachů, jenž se dostávají do ovzduší. Všechny tyto faktory mohou do značné míry způsobovat nežádoucí dopady na okolní prostředí. Problém představují i možné úniky zvířat z prostorů farem, jelikož mohou v dané lokalitě narušit křehkou rovnováhu ekosystému.

Při kožkování zase vzniká mnoho odpadu v podobě stažených zvířecích těl, které často končívají na hromadách v lagunách krve, dokud se nezlikvidují v kafilériích a jiných podobných zařízeních určených k likvidaci biologického odpadu. Do té doby vzniká mnoho dalších rizikových faktorů, během nichž dochází ke kontaminaci spodních vod i okolní půdy.

Zpracovávání kůží v kožešnických závodech zase pro změnu přináší celou řadu chemických prostředků, s jejichž pomocí jsou kožešiny čištěny a činěny. Používaní těchto chemických látek přináší zejména nezanedbatelnou zátěž pro životní prostředí. Ke stejnému efektu dochází, jsou-li po zpracování kožešiny například barveny nebo konzervovány. Jedna kožešina může takto projít i padesáti různými ošetřeními. To vše přináší značnou zátěž nejen pro životní prostředí, ale především i pro lidi samotné.

Situace ve světě:

Přestože podmínky chovu tzv. kožešinových zvířat na farmách se v ostatních zemích více či méně příliš neliší, nejsou ani zdaleka ty nejhorší a netýkají se jen lišek nebo norků. Situace v některých zemích, zejména těch rozvojových, je podstatně vážnější a dotýká se celé řady zvířat, včetně takových, která u nás považujeme za nedotknutelná. Kvůli kožešinovému průmyslu jsou pronásledována a zabíjena i zvířata ve volné přírodě, přičemž se často užívá velmi krutých způsobů jejich lovu či odchytu do pastí. A to vše jen kvůli pouhé módě, lidské marnivosti a jakési mně nepochopitelné touze oblékat se do zvířecích kůží.

Největším producentem kožešin je v současné době Čína, kde jsou zvířata velmi brutálním způsobem ubíjena a zaživa stahována. Díky absenci jakýchkoliv zákonů na ochranu zvířat jsou tamější podmínky zcela otřesné a zvířata v nich neskutečně trpí. Čína tvoří neuvěřitelných 85% celosvětové produkce a jedná se mimo jiné i o kožešiny psí a kočičí. Od roku 2007 platí v Evropské unii zákaz obchodu s tímto druhem kožešin.

Úplný zákaz chovu tzv. kožešinových zvířat platí zatím jen v několika zemích, například ve Velká Británii a v Rakousku. V Chorvatsku i v Bosně a Hercegovině byl schválen zákaz s desetiletým přechodným obdobím. Některé země, jako například Německo či Švýcarsko, zavedly alespoň přísné standardy, které ukládají povinnost zajistit zvířatům takové podmínky, aby byly naplněny jejich etologické potřeby, čímž farmový chov zvířat pro kožešinu prakticky znemožnily. V České republice bohužel zatím žádná z těchto opatření neplatí a současná legislativa, která vychází z úsudku, že zvíře je věc, spíše naopak nahrává chovatelům a podporuje je dál v jejich činnosti.

Závěrem:

Kdysi byly kožešiny nepostradatelnou součástí lidského života, nicméně v dnešní době jsou přežitkem, který postrádá jakékoliv morální i etické opodstatnění. Navíc současný způsob jejich získávání se do značné míry liší. Tato průmyslová výroba přináší pouze utrpení a smrt zvířatům, kterým je ve jménu módy zcela odepřeno poznat krásu života. A i kdyby jednou došlo ke zlepšení podmínek na kožešinových farmách, stále zůstává otázkou, zda vůbec máme právo dál zvířata takto sobecky zneužívat a zabíjet jen kvůli jejich kůži, obzvláště nabízí-li se nám alternativa v podobě materiálů stejných kvalit vyrobených uměle. Mnohé tyto materiály dokonce kvality kožešin značně převyšují. Je tedy naší morální povinností, aby byly tyto nesmyslné hrůzy jednou provždy ukončeny a lidé konečně přijali fakt, že zvířata jsou živé, cítící bytosti jako my a že nás tedy nic neopravňuje se k nim takto bezohledně chovat.

Pokusil jsem se vám v tomto článku stručně popsat život tzv. kožešinových zvířat na farmách nejen v České republice, zejména pak lišek a norků, což jsou v tomto krutém průmyslu dnes asi nejčastěji zneužívaná zvířata. Doufám, že se mi alespoň trochu podařilo některé z vás zaujmout. Záleží totiž právě na vás, spotřebitelích, zda bude tato nepochopitelná tyranie dál beztrestně pokračovat. Jelikož dokud bude stále poptávka po pravých kožešinách, nikdy se tohoto morálního selhání nezbavíme a zůstane nám navždy jako příklad lidské bezohlednosti a lhostejnosti. A přitom stačí tak málo. Chcete-li pomoct a dál již nepodporovat toto kruté zacházení se zvířaty, vyvarujte se koupi jakýchkoliv výrobků, jenž obsahují pravé kožešiny. Jedině tak lze dosáhnout toho, že se kožešiny jednou stanou zcela nepotřebné. Vždyť dnes je přece život možný i bez nich!

Pro aktuální informace doporučuji pravidelně sledovat stránky organizace Svoboda zvířat, případně přímo stránky jejich kampaně Proti srsti, kde se vždy dozvíte nejnovější aktuality z boje proti kožešinovému průmyslu, ať už doma nebo ve světě. Dočíst se tam můžete i mnoho dalších zajímavých informací, které tento článek neobsáhl. Máte-li rovněž zájem podívat se na vlastní oči, jak to vypadá na českých i zahraničních kožešinových farmách, můžete tak učinit v této videogalerii. Vaší pozornosti by rozhodně neměla ujít ani fotogalerie z kožešinových farem v Norsku, kterou naleznete zde.

Zdroj obrázků: www.svobodazvirat.cz